PhotoPetruska

Po roce čekání a plánování nadešel tolik očekávaný okamžik, další z mých snů, projížďka přírodou - s H2 do Alp

.... první tři odstavce neprošly recenzí mé Leničky , proto je vynechávám ....

... a ukecal jsem kamaráda Pepu, dobrého mechanika a řidiče, ať jede se mnou. Přibrzdil jsem u něj ve 3 ráno a byl v šoku, jakou výbavu začal stěhovat do H2. V první chvíli jsem měl pocit, že mi špatně rozuměl a domnívá se, že pojedem cestu kolem světa . Plná lednička, několik tašek, velká zásoba piva, slivovice, stan, no nestačil jsem se divit. Jediné na co jsem se zmohl, bylo to, že jsem mu s lítostí oznámil, že tažné sice H2 má, ale kouli jsme nechal v garáži, takže to bude muset trošku přetřídit, on ten kufr od H2 zas není tak velký. Pepa něco zabrblal, že už tak nebere polovinu věcí a než jsem se nadál bylo to v kufru a mohli jsme vyrazit. V duchu jsem pak ještě uvažoval, jestli nemá třeba nějakého koníčka - vaření, měl jsem mu asi říct, že nás bude jen sedm celkem a ne pionýrský tábor , ale nakonec jsem si řekl, že se nechám překvapit.

Poklidnou jízdou jsme vyrazili směr Itálie do kempu Gran Bosco v Salbertrand, kde jsme měli sraz s ostatními členy expedice a Richiem, coby vedoucím expedice.

Richie mi poslal SMS, že vzal s sebou blondýnu a ta že bude k dispozici všem . Zvěstoval jsem tuto novinku Pepovi, ten jen odsekl "no to bude vypadat" a pokračovali jsme v jízdě. Během dne jsme se v řízení vystřídali, Pepa vedl mou H2 pěkně s citem, jeden z mála kterému bych ji svěřil. Klidná jízda se projevila i na spotřebě nízkoobsahového motoru který v H2 je . Klesli jsme na zhruba 15 litrů na 100km (to je jen info pro některé mé kamarády, jezdící se stejným nízkoobsahovým motorem, kteří se nemůžou dostat pod 22 litrů a průměr mají 30 litrů a to ještě na 50km , že jo Milane ).

Do kempu jsme dorazili večer. Osádka Mitshubishi L300 již preventivně spala a Ondra s Hankou, kteří vyrazili do Alp Range Roverem nás s Richiem a blondýnou čekali v hospůdce.

Blondýna jak se ukázalo nebyla dvounohá, ale čtyřnohé krásné veselé psisko.

Richie vyrazil do Alp svým novým Defenderem. Po očku jsem sledoval Pepu, jestli půjde vařit a nebo jestli si dá k večeři s námi pizzu . Pepa se rozhodl pro pizzu, to jsem již začínal tušit, že většinu zásob povezeme zpět.

Ráno jsme se rozloučili s kempem a vyrazili do terénu. Bylo zataženo, v horách opar a nad i pod námi mraky.

V poledne jsme přibrzdili na kopečku na oběd. Pepa se rozhodl poprvé a taky naposled, že bude v poledne vařit. Nastartoval vařič, vytáhl polívku v sáčku a začal studovat návod. Psalo se v něm, že se daný obsah má vsypat do vroucí vody. Mně ve škole učili, že s vyšší nadmořskou výškou klesá bod varu. Teorie byla taková, že voda bude vřít podstatně rychleji. Ani po delší době se voda k žádnému vření neměla . Pepa se smutkem v očích zjistil, že možná bod varu vody je nižší, ale bohužel jeho vařič měl už asi na stará kolena horší plíce a tuto výšku nezvládl, sice hořel, ale nehřál . Nasypal obsah pytlíku do nevroucí vody a trpělivě čekal. Udělal si alespoň jasno v tom, že ve vyšších polohách bude studená kuchyně.

 Zatím, co Pepa jedl studenou polívku, opodál testoval motorkář kvalitu chráníčů .

Po dobrém obědě jsme vyrazili do vyšších výšek.

Jeden z úseků cesty byl tunel vysekaný ve skále. Přibrzdili jsme před ním, Pepa vystoupil, podíval se na díru ve skále, podíval se na čumák H2, po té na mně, skočil na sedadlo spolujezdce a prohlásil "odři si to sám" . Mé dokonalé prostorové vidění a dobrý odhad vzdálenosti mi říkal něco o tom, že když tam projel před malolu chvíli frajer na motorce, musí se tam vejít i H2 . Před tunelem byla nějaká cedule, která udávala maximální šířku vozidla 2m, kterou když si odmyslím zrcátka a některé drobnosti, splňuju. Jedinou obavu jsem měl z toho, že se v tunelu "šprajcnem" a přemýšlel jsme nad tím jak pak z H2 vylezem, dveře se v tunelu díky jeho velikosti otevřít nedaly. Taky představa, že se objeví něco v protisměru byla docela zajímavá, ale v tom jsem měl jasno, nic většího než H2 tam už vejít nemohlo, takže nad tím kdo bude couvat, jsem ani nepřemýšlel .

Tunel jsme zvládli v pohodě, za tunelem jsme vyjeli na Mont Jafferau.

Odsud jsme sjeli kousek níž ke staré pevnosti Forte Foens, u které jsme rozbalili tábor.

  Pepa postavil stan a přestěhoval si své věci do něj. I když to je stan pro 3 osoby a Pepa není zrovna člověk, který by zabíral 2 místa, část věcí zůstala před stanem. Já si udělal ložnici ze zadní části H2. Pepa nastartoval vařič, otevřel ledničku, vybalil asi tři tašky jídla  a hluboce se zamyslel, co si udělá k večeři. Nestačil jsem zírat, měl s sebou i brambory. Se slovy, že se mu ty brambory teď nechcou škrábat se rozhodl pro smažená vajíčka, kterých měl neskonalou zásobu, vypadalo to, že budeme všichni do konce výletu jíst smaženici .

Zeptal jsem se ho, co k tomu, tak hned vymyslel slaninu a klobásky. Vytáhl klobásy a slaninu a já měl pocit, že musel zavraždit aspoň dva bravky . V mém případě nebylo co řešit, vybalil jsem si svých 6 pomerančů a vylosoval, kterého oloupu a sním .  

Ráno po probuzení se přes kopce plazily mraky, byl to nádherný pohled, jako z letadla. Nad mraky svítilo sluníčko.

Pepa uvařil snídani, rozhodl se zásoby likvidovat postupně a systematicky, takže bez přemýšlení vajíčka a klobásky . Nějak neodhadl množství, zjistil jsem, že je to spíš kuchař začátečník a musel jsem si povinně vzít i já .

Po snídani jsme vyrazili na další tůru. Počasí nám přálo, obloha byla modrá, sjeli jsme do údolí pro vodu a

začali šplhalat do 3.000m na Sommeiller.

Cestou jsme potkali krávy a ovce. Naši zemědělci by byli asi hodně překvapeni, co vše lze v těchto výškách chovat. Jediné co mně zarazilo, krávy nebyly tak jako v televizi fialové .  

Postupně ustupovala vegetace.

Poslední stovky metrů jsme jeli jen mezi kameny. Byly tam nádherné kousky, hooodně velké.

Kamarádka Monika sbírá kamínky, když jsem jeden míjel, vzpomněl jsem si na ni, říkala "až na nějaký pěkný narazíš, přivez mi ho". Bohužel mi nevlezl do kufru , Pepa tam měl zásoby jídla . Posledních pár metrů před vrcholem jsme kromě kamení viděli i sníh.

Byl z něj krásný rozhled,  kam oko dohlédlo jen kámen, jezírka a sníh.

Pepa si vyzkoušel sníh, potvrdil, že je pravý a mrštil po mně sněhovou kouli. Naštěstí se netrefil, nějak si neuvědomil, že dolů to má docela velký kus pěšky .

Cesta dolů byla ne méně zajímavá, Pepa si při pohledu z okýnka spolujezdce dodával odvahu pivem . Některé serpentiny jsme projížděli na vícekrát, byly příliš ostré. V určitých okamžicích, kde byla cestička příliš úzká a jeli jsme po krajnici Pepa sténal. Domníval jsem se, že má obavy o mou H2, abych ji neodřel, až dole jsem zjistil, že ne, měl strach o sebe .

 V polovině cesty se otevřel pohled na vodopádek a krásný horský potůček.

K večeru jsme překročili italsko-francouzské hranice a utábořili se v Colle Eschelle. Vybral jsem si místo na kopečku, ale foukal vítr a Pepa chtěl mít stan schovný za H2, aby ho neodfouklo, musel jsem sjet na rovinku. Večer byl ve stejném duchu, Pepa si vařil večeři a já si loupal pomeranč .

Po probuzení do pěkného dne nám Richie předvedl jak ochotně se nechá Blondy kartáčovat, připomínalo to spíš souboj  .

Nasnídali jsme se a vyrazili na obhlídku pevnosti Mont Dauphin.

 V pevnosti si Blondy našla nového krásně chlupatého kámoše. Pepovi se natolik líbil, že ihned zvolal "Slečno vy máte krásného pejska, můžu si Vás pohladit?" . Ten chlupáč byl opravdu nádherný, ale ta francouzska, no nevím, Pepa má zvláštní vkus .

Po prohlídce jsme vyrazili dál do hor. Příroda byla opět nádherná, v poledne jsme zastavili a udělali polední pauzu. Pepa využil menší nadmořské výšky a vytáhl vařič, já jsem provedl zásadní změnu jídelníčku a místo pomeranče jsme si oloupal banán . Blondy si našla stín u mé H2, při focení si šla přisednout k páníčkovi.

Těsně pod hřebenem jsme projeli tunelem vysekaným v kameni, nebylo to špatné ani na něm.

Nocovali jsme v krásném údolí Parpaillon plném svišťů. Již cestou jsme jich několik potkali, těšil jsem se až zastavíme a já si vytáhnu svůj kompakt s ohniskem 600mm a nějakého toho svištíka vyfotím. Teorie to byla krásná, jenže to by s námi nesměla být Blondy. Byla rychlejší než já a měla ohromnou radost z toho, když sviště zahnala zpět do nor. Fotit s Blondy sviště, to byl zážitek, jak jsem ji měl rád, tak jsem přemýšlel o tom, že ji s H2 vjedu na ocas, ať ji na chvíli udržím na místě a nějakého svištíka vyfotím. Nakonec jsem něco málo zvládl.

Večer byl tradičně táborák a Pepa vařil a likvidoval zásoby. Ke škrábání brambor se ovšem neměl, ty se s námi jely jen projet .

Ráno přesvědčoval Richie Blondy k nějaké ranní hygieně a v pozadí se valily přes hory mraky.

 Po nezbytné ranní hygieně a sbalení stanu jsme vyrazili do terénu, po pár stovkách metrů zahlídl Pepa sviští rodinku, nádhernou, bílá příšera Blondy se vezla s Richiem v autě a tak je nemohla zahnat, což byla příležitost pro mně. Nelenil jsem, zastavil, vytáhl svůj kompakt a vyrazil za svištíkama. Jsou to mršky, sotva mně zbystřili, jeden přestal panáčkovat a zmizel v díře, na focení mi zbyli dva a po dalším pokusu se přiblížit, zůstal jen jeden . 

Po krátké zastávce jsme s Pepou dohonili ostatní a vydali se k pevnosti Roche de la Croix.

Po prohlídce pevnosti jsme vyrazili na horu Cime de la Bonette. Cestou tam ulovil Richie cyklistu , Defender měl na sobě první zářez v podobě prohnuté kapoty. Bylo to na tom kopci zajímavé, cesta široká tak na nějakého malého fiátka a na ní spousta aut, motorek a cyklistů. Jestli jsem do dnešního dne nic proti cyklistům neměl, tak od toho dne vše co mám ve skladě zbraní . Richie stál na kraji a čekal, až pár bláznů jedoucích co to dá z kopce dolů uvolní cestu. Jeden, který se vysílil již při jízdě nahoru a dolů se snažil dosáhnout nadzvukové rychlosti se nebyl schopen držet ani při kraji a nějak nezvládl úhybný manévr s Defendrem a otestoval tuhost jeho plechů. Závěr byl jednoduchý, Defender vydrží víc než cyklista a kolo  a to stál a nejel. Byl to na ty šílence krásný pohled. Zvláště když se jim podařilo minout Defendera, pak Range Rovera a pak jsem konečně přišel na řadu já s H2 o 30cm širší , to bylo takové malé překvapení. Ještě že ty zrcátka mají takovou velkou plochu a po nárazu se samy sklopí . Byli tam i nějací čeští cyklisti, nebudu zde opakovat jejich slova, když se mně snažili minout, přece jen, můžou to číst i mé děti .

Z Cime de la Bonette byl nádherný rozhled, vylezli jsme až na samý vršek, posledních pár metrů jsme museli pěšky. Při pohledu dolů jsem měl obavy, abych se neoctl trošku rychleji zpět u H2.

Dolů jsme se zastavili u pevnosti

a pokračovali až k řece Guerche nad Isolou, kde jsme rozvinuli tábor.

Pepa jako tradičně vařil, já jako tradičně loupal pomeranč , měl jsem aspoň s nádobím míň starostí než Pepa.

Ráno jsme zamířili zpět do Itálie, přes kopec, úzkou cestičkou, tak úzkou jsme snad za celou dobu nepotkali, nemohl jsem ani vylézt ven z H2 a fotit, protože na mé straně řídiče byla skála a na straně spolujezdce byla propast. Pepa řval, ať se tlačím víc doleva, jenže to už víc nešlo. Na straně spolujezdce byla propast dolů, H2 tam vlezla úplně na těsno. Jestli do té doby potláčel Pepa hrůzu z toho, že se někam nevejdem jen pivem a nikdy po mně neřval, tak v těchto chvílích došla řada na slivovici a kromě toho, že v jedné chvíli po mně řval se mi dokonce chtěl vrhat na volant. Nějak nechtěl pochopit, že na mé straně to už víc doleva nejde, páč by jsme si odřeli dveře . Na jeho straně žádná skála ani nic tomu podobného nebylo, bylo tam celkem dost volno, blbé je, že i směrem dolů . Musím se příznat, že i já jsem začínal mít tak trošku strach, hlavně ve chvíli, kdy jsme se otočili na jedné serpentině a najednou skála byla u Pepy a u mně ta strašná díra směrem dolů. Přibrzdil jsem, že si s Pepou vyměním místa, ten pohled mi nedělal dobře, jenže když jsem otevřel dveře, neměl jsem kam vykročit, kola stála na cestičce a hrany kol byly mimo cestičku, nášlapy byly již nad volným prostorem. Čiperně jsem dveře zavřel a tiše trpěl. Pepovi se rosilo tělo, začaly ubývat zásoby piva a slivovice, chvílemi se mi zdálo, že se Pepa začíná modlit . Ve vysílačkách jsme slyšeli tradiční "Hummer má problém, nemůže projet" a kluci, co jeli za námi s L300 se smáli, protože to jejich nedorostlé autíčko se za H2 cítilo jako na dálnici .

I tento úsek jsme zvládli bez větších ztrát. Po skončení tohoto úseku jsme si přesedli a řídil Pepa, mně ta díra dolů zase až tak moc nevadila, stejně tak daleko nevidím . Dojeli jsme až  na Gias Bandia pod horu Rocca la Meia, kde jsme se utábořili. Cestou jsme nasbírali nějaké klocíky na oheň. V Pepovi, po té co Richie pozval všechny na kávu za nasbírané dřevo,  se probudil dřevorubecký pud a vyvrátil hned nějakou sušku a šoupl mi ji na střechu, chtěl jsem ho zabít, ale byl jsem rád, že aspoň tu hlínu s kamením a kusem kořenu nechal v lese . H2 v tu ránu ztratil svůj aerodynamický tvar a s těžkým břemenem na střeše musela zákonitě zvednout i spotřebu . Já , který kávu nepije, měl z Richieho pozvání obzvláště velkou radost, čekal jsem nějakou náhradu, třeba 2kg pomerančů, ale prostě buď káva nebo nic .

Cestou se mi podařilo cvaknout pár obrázků, krajinka nádherná a počasí taky.

Ráno jsem navrhl společnou fotku, jsem si říkal, jestli to tak půjde dál, tak už ji neuděláme. Richie říkal něco o odpoledni a nějakém jiném místě, prý je tam pěkně, ale nakonec jsme se dohodli, že uděláme alespoň nějakou takovou rychlou.

Sjeli jsme do údolí a  na silnici Colle di tenda v 6 serpentině se nám Ondra rozhodl ukázat podvozkové skupiny svého Range Rovera a těsně před tím crasch test s renaultem . Poprvé jsem si alespoň mohl prohlédnout, jak vypadá terenní auto zespod. H2 mi nikde, u servisů se kterými spolupracuji, na zvedák nevejde .

 Po nezbytných úkonech záchranných složek Ondrovi hasiči umyli auto a po té převrátili jeho Range Rovera zpět na 4 kola. Při testu se nikomu nic naštěstí nestalo.

Tímto dnem výlet skončil, odpoledne jsme vyrazili zpět k domovu.

Příště by to chtělo trošinku více času na focení, to budu muset s Richiem dopilovat. Dále bych chtěl poprosit připadné účastníky, pokud by se rozhodli k předvedeni crash testu, podvozku, případně nějakého takového kousku, tak pokud možno po ránu a nebo k večeru a někde ve volnějším prostoru, tak aby sluníčko nebylo v protisměru a v pozadí byly třeba pěkné Alpy . Fotit mezi stromy, v protisvětle a ještě když tam zavazí svodidla, to pak není nic moc .

Richie, díky za výlet, pozdrav Blondy a poškrábej ji za uchem. Pepovi děkuji, že to se mnou přežil a odřídil kus cesty aniž bych si musel kupovat novou H2 .